Flekovská muzika je sametově svěží a nadčasová

Přitom sestava, jejíž historie spadá až do 70. let a ve které Blanku Táborskou načas nahradil Vlasta Redl, vydala jen tři studiové desky a na nějakou dobu se odmlčela.
Flekovský styl – typické souznění vokálů, křehkých a náladových harmonií s vláčnými melodiemi – rozhodně nenašel pokračovatele, který by "starou" formaci trumfnul. Dokázala to jen skupina sama: spojila nejlepší, co v sobě má, včetně písní ze sólových alb Viktorina a Markytána.
Rychlosti a razance netřeba Vytříbený zvuk a schopnost vyvolat náladu, která nemá nic společného se sentimentem, to vždy patřilo k poznávacím znamením skupiny. Písně Principál, Samba či Blázni umírají nadvakrát se přelévají mezi strunnou jemností, fantazií a rockovým došlápnutím.
S kytarou Michaela Vašíčka, spolehlivou i jemnou rytmikou baskytaristy Josefa Šobáně a bubeníka Davida Velčovského to jde dobře a přirozeně. K flekovským barvám přispívá i smyčcová sekce, složená ze dvou houslí a violoncella.
Zpěv je propracovaný, nádherně znělý ve sborech (Poslední přání) a působivě barevný jako krajina za babího léta. "Fleci", jak jim fandové říkají, se nemusí ukrývat za rytmickou razanci či rychlost. Ačkoli i takové skladby vystřihnou.
Ovšem každý člen kapely utáhne píseň spolehlivě jako sólista, a tak se mohou při koncertu střídat. Navíc, i v pomalých písních, jako třeba Carpe diem, muzika jiskří tichou dramatičností, že publikum ani nedutá.
Přitom AG Flek působí civilně, soustředěně, scéna nepotřebuje efekty, protože všechno podstatné vyvěrá z hudby. Jak se ukázalo a v jedenadvaceti písních na DVD také ukazuje, flekovská muzika je sametově svěží a nadčasová.
Vladimír VlasákHODNOCENÍ MF DNES 80%