AG Flek: Na začátku byla touha

Dávné hity Blázni umírají nadvakrát, Nechte jen balóny vzlétnout, Poslední přání, Requiem za Albrechta z Valdštejna i novější songy z Waltzu, které podobné Chandlerovu omlácenému detektivovi Philipu Marlowovi hořknou - s ideály, ale bez iluzí, lze jen těžko zařadit, vždyť mnohé hudební škatulky už postrádají smysl a trpí zmatením pojmů. I o tom hovoří Viktorin s Markytánem.

* AG Flek měl vždy dlouhé odmlky. Je nynější turné váš návrat?
Viktorin: Návrat kam? Vše se změnilo nenávratně, ale návrat na pódia je to každopádně. V téhle sestavě je to velká zábava a taky zatím mnoho nevyčerpaných možností. Celý program vznikl na několika málo zkouškách, protože na víc neměl nikdo čas. Zbytek se doladil během hraní na pódiu. Máme v úmyslu to příští rok napravit, protože je ještě spousta věcí, které bychom si chtěli zahrát a nebyl čas je udělat. A taky chceme nahrát koncertní album, protože hodně písniček má dnes jinou atmosféru. Některé byly totiž nahrané pomocí playbacků a živě znějí prostě živě a jiné se zas dají udělat trochu jinak. Markytán: Dokud to někoho zajímá a dokud hlas je pevný, návrat má cenu. To si myslím a jsem rád, že hrajeme a že hrajeme v této sestavě. Chci, ať to chvíli vydrží.

* Naposled jste coby AG Flek v Hradci hráli před pěti lety k albu Waltz. Co publikum uslyší nyní?
Viktorin: Hrajeme hodně věcí z prvního alba a do budoucna je chceme uvádět celé. Už kvůli Blance, která pak zpívala až na Waltzu a na Vlně za vlnou. Z Dohrála hudba hrajeme čtyři věci, stejně tak z Waltzu a pak písničky z našich sólových alb. Je hodně materiálu, který by se dal hrát, tak se těšíme, jak na to klekneme. Markytán: Jak Ivo pravil, samé hity...

* Jak se proměňoval zvuk a styl AG Fleku v celé jeho éře? A jaký je dnes s hudebníky od Redla?
Viktorin: Pro mne je teď hraní mnohem příjemnější než dřív. Což není přímá odpověď na otázku, ale souvisí s ní. Býval jsem děsně svázaný trémou a neuměl jsem si hraní užít. Na začátku to byla syntéza všeho, co jsme poslouchali, měli rádi a snažili se tomu v rámci našich velmi omezených možností přiblížit. Já jsem, coby teenager - tenkrát se tomu říkalo puberťák - měl přezdívku Page, protože jsem na všech mejdanech hrál převážně Led Zeppelin. Miloval jsem všechny kapely jako Jethro Tull, Pink Floyd, Yes a samozřejmě prahnul po elektrické kytaře a aparátu, ale vyrůstal jsem v podmínkách, kde jsem si tenhle luxus prostě nemohl dovolit. A protože všechny tyhle kapely taky používaly akustickou kytaru, věděl jsem, že to je ta varianta pro mne. Když jsme pak s Karlem, Blankou a Pepou založili Flek, měli jsme jen dvě akustické kytary a basu a zkoušeli, jak v tomhle obsazení udělat sytě barevnou hudbu. A co nestálo vůbec žádné peníze, byly naše hlasy, a tak jsme začali hodně používat sbory. Až mnohem později k tomu přibyla rytmika a na nahrávku první desky i půjčené klávesy a půjčený elektrický kytarista Pavel Skála.

* Pak ale Blanka Táborská odešla a přišel Vlasta Redl...
Viktorin: Její odchod, to byla ztráta všeho, co jsme do té chvíle objevili a budovali. Museli jsme začít znovu. Příchod Vlasty, to byl řehtající koník elektrické kytary jako z Ferrariho stáje vypouštěný z prstů tohoto podivného chlapíka v ještě podivnější košili, taky s koníky. A my věděli, že máme opravdového kytaristu, se všemi těmi kouzly, co jsme znali jen z nahrávek našich idolů. To byla tedy trefa. Ale vůbec nebylo jasné, co s naším repertoárem a co s našimi naprosto odlišnými zkušenostmi. Takže: znovu na začátku. Výsledkem poměrně dobrodružného pátrání, plného výměn názorů, ale především bubeníků, byl materiál zúročený na desce Dohrála hudba. Vrcholem téhle etapy bylo hraní se skvělým bubeníkem Honzou Valendinem. Waltz byla studiová deska neexistující kapely, kterou mám na svědomí aranžersky i produkčně. Jeho styl a zvuk je výsledek toho, kam jsem se hudebně přemístil. Až později se sestavila kapela, která ji hrála, a jako vždy trvalo hodně dlouho, než se našel model, ve kterém to fungovalo, a to byl příchod talentovaného kytaristy Petra Hoffmana. A jako ve Fleku vždy, je to jen na chvilku. Petr onemocněl a tím to skončilo.

* A jak to funguje dnes?
Viktorin: Poslední varianta funguje od samého počátku úplně jinak. Po letech si zahrát s Pepou Šobáněm byl pro mne skvělý zážitek. Já jsem v prvních etapách Fleku neměl žádné srovnání a žádnou zkušenost odjinud tak jako Vlasta nebo Pepa, kteří prošli různými kapelami. Až později, po letech studiové praxe a hostování v různých sestavách, jsem to krapet dohnal. Takže teď si umím užít rytmiku od Pepy a Davida Velčovského a s Michalem Vašíčkem jsme sehraní už z našich občasných pokusů hrát moji sólovou desku Vlna za vlnou na veřejnosti. Dnes jsem vděčen za jakoukoli nečekanou změnu na pódiu, kdy dojde k improvizaci a naruší se stereotyp. A uvítal bych toho mnohem, mnohem víc. Markytán: Myslím, že Ivo dobře slova nakladl. Jen dodám, že o tom, jak se zvuk a styl AG Fleku léty proměňovaly, svědčí nejlépe alba, která vždycky nějak odrážejí jisté období a složení kapely. A to poslední ambiciózní složení s vyhranými muzikanty od Vlasty? Myslím, že ani nepřemýšlím nad zvukem a stylem, ale snažím se užít si hraní. A smysl má přemýšlet nad novými písničkami.

* Která éra AGFleku byla pro vás nejsilnější?
Viktorin: Každá mělo svoje kouzlo, každá nás někam dovedla a v každé byly chvíle vzrušení z tvoření, cesta, naplnění, ale taky hořkost a zklamání. Prostě normální život. Každá byla taky zcela jiný šálek kávy. A střídání chutí je nutnost, jen ta mladická energie a vůně novoty všech věcí kolem, ta je jen jednou. Markytán: Já jsem vděčný za všechna období.

* Připomínáte si třicet AG Flek: Na začátku byla touhaS muzikanty Ivo Viktorinem a Karlem Markytánem o proslulé zlínské kapele, která vystoupí 13. listopadu v Hradci Králové
Hradec Králové - Písničkářství zlínské firmy AG Flek platí už tři dekády za trvalou hodnotu, stačí si poslechnout pantonský debut či alba Dohrála hudba a Waltz. Oba hlavní autoři a hudebníci Ivo Viktorin a Karel Markytán, podpořeni zpěvačkou Blankou Táborskou, skromnou majitelkou jednoho z nejpodmanivějších hlasů u nás, se před časem opět spojili nejen se spoluzakladatelem Josefem Šobáněm, ale také s výbornými muzikanty z někdejší kapely Vlasty Redla Každý den jinak a vyrazili na bilanční turné. Jedinou východočeskou zastávkou bude 13. listopadu královéhradecké Adalbertinum.Dávné hity Blázni umírají nadvakrát, Nechte jen balóny vzlétnout, Poslední přání, Requiem za Albrechta z Valdštejna i novější songy z Waltzu, které podobné Chandlerovu omlácenému detektivovi Philipu Marlowovi hořknou - s ideály, ale bez iluzí, lze jen těžko zařadit, vždyť mnohé hudební škatulky už postrádají smysl a trpí zmatením pojmů. I o tom hovoří Viktorin s Markytánem.

* AG Flek měl vždy dlouhé odmlky. Je nynější turné váš návrat?
Viktorin: Návrat kam? Vše se změnilo nenávratně, ale návrat na pódia je to každopádně. V téhle sestavě je to velká zábava a taky zatím mnoho nevyčerpaných možností. Celý program vznikl na několika málo zkouškách, protože na víc neměl nikdo čas. Zbytek se doladil během hraní na pódiu. Máme v úmyslu to příští rok napravit, protože je ještě spousta věcí, které bychom si chtěli zahrát a nebyl čas je udělat. A taky chceme nahrát koncertní album, protože hodně písniček má dnes jinou atmosféru. Některé byly totiž nahrané pomocí playbacků a živě znějí prostě živě a jiné se zas dají udělat trochu jinak. Markytán: Dokud to někoho zajímá a dokud hlas je pevný, návrat má cenu. To si myslím a jsem rád, že hrajeme a že hrajeme v této sestavě. Chci, ať to chvíli vydrží.

* Naposled jste coby AG Flek v Hradci hráli před pěti lety k albu Waltz. Co publikum uslyší nyní?
Viktorin: Hrajeme hodně věcí z prvního alba a do budoucna je chceme uvádět celé. Už kvůli Blance, která pak zpívala až na Waltzu a na Vlně za vlnou. Z Dohrála hudba hrajeme čtyři věci, stejně tak z Waltzu a pak písničky z našich sólových alb. Je hodně materiálu, který by se dal hrát, tak se těšíme, jak na to klekneme. Markytán: Jak Ivo pravil, samé hity...

* Jak se proměňoval zvuk a styl AG Fleku v celé jeho éře? A jaký je dnes s hudebníky od Redla?
Viktorin: Pro mne je teď hraní mnohem příjemnější než dřív. Což není přímá odpověď na otázku, ale souvisí s ní. Býval jsem děsně svázaný trémou a neuměl jsem si hraní užít. Na začátku to byla syntéza všeho, co jsme poslouchali, měli rádi a snažili se tomu v rámci našich velmi omezených možností přiblížit. Já jsem, coby teenager - tenkrát se tomu říkalo puberťák - měl přezdívku Page, protože jsem na všech mejdanech hrál převážně Led Zeppelin. Miloval jsem všechny kapely jako Jethro Tull, Pink Floyd, Yes a samozřejmě prahnul po elektrické kytaře a aparátu, ale vyrůstal jsem v podmínkách, kde jsem si tenhle luxus prostě nemohl dovolit. A protože všechny tyhle kapely taky používaly akustickou kytaru, věděl jsem, že to je ta varianta pro mne. Když jsme pak s Karlem, Blankou a Pepou založili Flek, měli jsme jen dvě akustické kytary a basu a zkoušeli, jak v tomhle obsazení udělat sytě barevnou hudbu. A co nestálo vůbec žádné peníze, byly naše hlasy, a tak jsme začali hodně používat sbory. Až mnohem později k tomu přibyla rytmika a na nahrávku první desky i půjčené klávesy a půjčený elektrický kytarista Pavel Skála.

* Pak ale Blanka Táborská odešla a přišel Vlasta Redl...
Viktorin: Její odchod, to byla ztráta všeho, co jsme do té chvíle objevili a budovali. Museli jsme začít znovu. Příchod Vlasty, to byl řehtající koník elektrické kytary jako z Ferrariho stáje vypouštěný z prstů tohoto podivného chlapíka v ještě podivnější košili, taky s koníky. A my věděli, že máme opravdového kytaristu, se všemi těmi kouzly, co jsme znali jen z nahrávek našich idolů. To byla tedy trefa. Ale vůbec nebylo jasné, co s naším repertoárem a co s našimi naprosto odlišnými zkušenostmi. Takže: znovu na začátku. Výsledkem poměrně dobrodružného pátrání, plného výměn názorů, ale především bubeníků, byl materiál zúročený na desce Dohrála hudba. Vrcholem téhle etapy bylo hraní se skvělým bubeníkem Honzou Valendinem. Waltz byla studiová deska neexistující kapely, kterou mám na svědomí aranžersky i produkčně. Jeho styl a zvuk je výsledek toho, kam jsem se hudebně přemístil. Až později se sestavila kapela, která ji hrála, a jako vždy trvalo hodně dlouho, než se našel model, ve kterém to fungovalo, a to byl příchod talentovaného kytaristy Petra Hoffmana. A jako ve Fleku vždy, je to jen na chvilku. Petr onemocněl a tím to skončilo.

* A jak to funguje dnes?
Viktorin: Poslední varianta funguje od samého počátku úplně jinak. Po letech si zahrát s Pepou Šobáněm byl pro mne skvělý zážitek. Já jsem v prvních etapách Fleku neměl žádné srovnání a žádnou zkušenost odjinud tak jako Vlasta nebo Pepa, kteří prošli různými kapelami. Až později, po letech studiové praxe a hostování v různých sestavách, jsem to krapet dohnal. Takže teď si umím užít rytmiku od Pepy a Davida Velčovského a s Michalem Vašíčkem jsme sehraní už z našich občasných pokusů hrát moji sólovou desku Vlna za vlnou na veřejnosti. Dnes jsem vděčen za jakoukoli nečekanou změnu na pódiu, kdy dojde k improvizaci a naruší se stereotyp. A uvítal bych toho mnohem, mnohem víc. Markytán: Myslím, že Ivo dobře slova nakladl. Jen dodám, že o tom, jak se zvuk a styl AG Fleku léty proměňovaly, svědčí nejlépe alba, která vždycky nějak odrážejí jisté období a složení kapely. A to poslední ambiciózní složení s vyhranými muzikanty od Vlasty? Myslím, že ani nepřemýšlím nad zvukem a stylem, ale snažím se užít si hraní. A smysl má přemýšlet nad novými písničkami.

* Která éra AGFleku byla pro vás nejsilnější?
Viktorin: Každá mělo svoje kouzlo, každá nás někam dovedla a v každé byly chvíle vzrušení z tvoření, cesta, naplnění, ale taky hořkost a zklamání. Prostě normální život. Každá byla taky zcela jiný šálek kávy. A střídání chutí je nutnost, jen ta mladická energie a vůně novoty všech věcí kolem, ta je jen jednou. Markytán: Já jsem vděčný za všechna období.

* Připomínáte si třicet let v muzice. Pamatujete si ještě, co bylo na začátku? Písnička, nebo myšlenka?
Viktorin: Touha. Touha být zajímavý, být součástí něčeho tak vzrušujícího, jako je kapela, touha tvořit, znít, touha vzbuzovat touhu. Markytán: Pro stydlína, jako jsem já, byla kapela jediným východiskem jak se ukázat před lidmi, hrál jsem před vojnou s Wabi Daňkem v Rose a po vojně jsem chtěl hrát v kapele zas, a stalo se. Nejdůležitější ale bylo, že jsme se takto potkali, s Ivem, s Blankou, Pepou i s dalšími. Mohli jsme se taky minout.

* Nepřekáží vám zažité označení folk?
Viktorin: Strašně a taky je mi to někdy fuk. To podle nálady. A co s tím člověk nadělá! V podstatě o nic nejde, jen o to, že vyfásnete nějakou nálepku. A víte, že to tak není, takovou „hvězdu Jude“, přestože to máte tak přes dvě pokolení, ostatně tak jako kdekdo, ale patříte tím pádem do jakési podkategorie. Nechutnou ukázkou tohoto fašismu jsou ceny Anděl. Robert Křesťan, jehož texty a hudba na albu 1775 básní Emily Dickinsonové jsou o několik pater výš než produkce mnoha nýmandů, kteří se budou natřásat před zraky národa v hlavním vysílacím čase, ten dostane tuto cenu někde v hospodě, coby podkategorie. Markytán: Když někde vidím napsáno folková skupina AG Flek, tak mi to zní trochu, jako by psali třeba beatová skupina Chinaski, a začínám pochybovat i o tom, jestli to má smysl pro lidi jako vodítko, ti dnes stejně jdou - a slyší - jen na to, co znají.

* S tím souvisí i hity. Máte je?
Markytán: Určitě, ale ne všichni to vědí. Viktorin: Samozřejmě že máme hity, ale jsou to hity zcela utajené široké veřejnosti, neboť nejde o takzvaný, urology často užívaný termín, střední proud. Jsou to hity pro zasvěcené, pro znalce a publikum to dává najevo hned na začátku takové písně. Tohle znají všechny obskurní kapely a sdružení, jejichž činnost není vytrubována médii.
let v muzice. Pamatujete si ještě, co bylo na začátku? Písnička, nebo myšlenka?
Viktorin: Touha. Touha být zajímavý, být součástí něčeho tak vzrušujícího, jako je kapela, touha tvořit, znít, touha vzbuzovat touhu. Markytán: Pro stydlína, jako jsem já, byla kapela jediným východiskem jak se ukázat před lidmi, hrál jsem před vojnou s Wabi Daňkem v Rose a po vojně jsem chtěl hrát v kapele zas, a stalo se. Nejdůležitější ale bylo, že jsme se takto potkali, s Ivem, s Blankou, Pepou i s dalšími. Mohli jsme se taky minout.

* Nepřekáží vám zažité označení folk?
Viktorin: Strašně a taky je mi to někdy fuk. To podle nálady. A co s tím člověk nadělá! V podstatě o nic nejde, jen o to, že vyfásnete nějakou nálepku. A víte, že to tak není, takovou „hvězdu Jude“, přestože to máte tak přes dvě pokolení, ostatně tak jako kdekdo, ale patříte tím pádem do jakési podkategorie. Nechutnou ukázkou tohoto fašismu jsou ceny Anděl. Robert Křesťan, jehož texty a hudba na albu 1775 básní Emily Dickinsonové jsou o několik pater výš než produkce mnoha nýmandů, kteří se budou natřásat před zraky národa v hlavním vysílacím čase, ten dostane tuto cenu někde v hospodě, coby podkategorie. Markytán: Když někde vidím napsáno folková skupina AG Flek, tak mi to zní trochu, jako by psali třeba beatová skupina Chinaski, a začínám pochybovat i o tom, jestli to má smysl pro lidi jako vodítko, ti dnes stejně jdou - a slyší - jen na to, co znají.

* S tím souvisí i hity. Máte je?
Markytán: Určitě, ale ne všichni to vědí. Viktorin: Samozřejmě že máme hity, ale jsou to hity zcela utajené široké veřejnosti, neboť nejde o takzvaný, urology často užívaný termín, střední proud. Jsou to hity pro zasvěcené, pro znalce a publikum to dává najevo hned na začátku takové písně. Tohle znají všechny obskurní kapely a sdružení, jejichž činnost není vytrubována médii.