David Velčovský

David Velčovský, dlouholetý spoluhráč Vlasty Redla ze skupiny Každý den jinak, v současné době bubnuje v silné sestavě obnoveného AG Fleku. V minulosti David Velčovský prošel obdobím, kdy se mu líbila především tvrdší muzika (Iron Maiden, Judas Priest, Metallica). „Dnes si poslechnu naprosto cokoliv, nedělám rozdíl v žánrech. Pokud je to dobré, může to být counry, pop, jazz, konzumuji vše,“ říká a jmenuje jako své oblíbené kapely Dream Theatre, Yes, Rolanda Orzabala (Tears for Fears), různé jazzové bandy a zapomenout samozřejmě nesmíme na U2. Má-li Velčovský zmínit své bubenické vzory, vyjmenovává: „Z našich hračů je kromě mého učitele opravdu mistr Vladimír Žižka, z mladších pak Martin Vajgl, Jirka Zelenka, Pavel Zbořil a řada dalších. Ze světa například Bill Bruford, Alan White, Virgil Donati, Dave Weckl, Mike Portnoy, Buddy Rich atd.“ A jak se vlastně David Velčovský dostal k bubnům a vůbec k muzice? „Jako úplně malý kluk jsem poslouchal, co se pouštělo doma, tedy co poslouchali moji rodiče. Byli to například Zelenáči, Martha Tena, Olympic, Beatles a hlavně nejrůznější šlágry vysílané na zakázaných stanicích. Vždycky jsem se obalil polštáři a proti vůli rodičů vytáhl z kuchyňské linky vařečky. Dál už určitě nemusím nic vysvětlovat. Vařečky se nakonec vždycky obrátily proti mě, já dostal na zadek a bylo po umění,“ vzpomíná bubeník a pokračuje: „Kolem 12.–15. roku mě strašně bavila kytara. Učil jsem se hrát všechno možné od trampských písní až po hity našich i zahraničních pop hvězd. V 16 letech nastal zásadní zlom: strašně mě uchvátily bubny a v podstatě bylo rozhodnuto. Bubeníkem se ale člověk musí narodit, je to někde ve vás, jen se k tomu prokousat. Dlouhou dobu jsem byl samouk. To odposloucháváte všelijaké fórky od slavných hráčů, napodobujete je. Jenomže je to strašně zdlouhavé a často pochytíte různé zlozvyky. Je tedy třeba mít dobrého učitele, který vás vede, sleduje a hned může reagovat na nějakou vaši chybu a poradí, jak danou situaci řešit.“ Kdo tedy učil Davida Velčovského? „Mým guru byl Vítězslav Vavrda. Začal jsem k němu chodit na hodiny až po vojně, když mi bylo 21. Je to jazzový hráč s bigbítovou ránou, který hrával dlouhou řadu let v orchestru Gustava Broma. Jako málokdo uměl roztancovat celý bigband. Od takového hráče je každá rada nad zlato. Výhodou byl také přísun skvělého bubenického materiálu od nejrůznějších špičkových hráčů.“